Proč kvílející ticho?

Ticho je ticho, řekl bys, tiché, proto tedy ticho. Leč je to ten největší abstrakt, jaký si dokážeš vymyslet. Pro mě se již dávno stalo pojmem absurdním, nereálným, nepředstavitelným a neznámým. 

Kvílející ticho jsem já - mlčenlivá, zdánlivě se nijak neprojevující. To ovšem neznamená, že nemám co říct. Možná si počkám na lepší příležitost, možná si to ponechám pro sebe.   

Kvílející ticho je oxymóron - prapodivná stránka mé osobnosti. Dokážu být věčný snílek a zarputilý skeptik ve stejný okamžik, Jekyll a Hyde v jednom těle. Umím se smát se slzami v očích nebo se  smát naprosto nekontrolovatelně, když jsem zoufalá. V jedné věci bývám mnohdy excelentní a zároveň naprosto nemožná. Jsem samotářská, tichá, zároveň však společenská, vyžadující cizí pozornost a někdy až exhibicionisticky se předvádějící.

Kvílející ticho je můj tinnitus - věčný společník na každém mém kroku. Je skutečně tichý pro všechny ostatní, jen mě hvízdá a šumí 24 hodin denně. Není možné ho umlčet, pouze ignorovat a nebo přehlušit. Je to ta nejracionálnější záminka k tomu být občas šílená.  

Kvílející ticho je ten nekonečný a nezadržitelný tok myšlenek - hlasy v mé hlavě a neustálý klapot ozubených koleček. Někdy jsou žádoucí. Jindy se jedná pouze o brouky, obtížný hmyz, který se jen těžko hubí. 

Kvílející ticho je ten tlak, který pociťuji občas v hrudi - směs dojmů, emocí, které ovšem nejsem schopná převést je do vět. 

Kvílející ticho je proud slov vychrstnutých na papíře - ať už je tím myšlen ten šustivý či digitální. Je to způsob, kterým se projevuji a realizuji nejraději.