Trochu pozdě na novoroční článek... Nemyslím si

Pravdou je, že Nového roku se v Číně dočkali až teď - 16. února. Proč vám to sem cpu?

Protože slavit příchod dalšího roku 1. ledna je moc mainstream. A taky protože rok 2018 je rok psa - můj rok:3
18 je moje šťastné číslo (8 taky) a tak jsem se z tohoto hloupého důvodu těšila na rok 2018. A když jsem se dozvěděla, že to bude navíc rok psa, začala jsem se těšit ještě víc. To musí být nějaké znamení, říkám si, kdy jindy by se měly dít velké věci. Kdy jindy bych si neměla splnit sen, zažít něco nového nebo splnit konečně aspoň jedno předsevzetí... Prostě čísla jsou mi letos nakloněna. Toho se musí využít.

Haiku

Probdělé noci

změní se v šálku čaje

ve snová rána

Nejsem soutěživý člověk a zásadně nikdy nic nevyhrávám, o to větší radost jsem měla, když mi domů přišel balík s čajovou konvičkou, malou sbírkou čínské poezie a asi dvanáct krabiček sáčkového čaje. Bude tomu asi půl roku. Vítězství mi zajistily ty tři řádky výše.

Prolomit tvůrčí krizi..

... to je to, co bych si teď opravdu přála.

Je to mrcha, jakmile do ní spadnete, těžko se vám leze ven. Čím déle to trvá, tím je to ještě o to horší, protože si na to nicnedělání ještě zvyknete. 

Já jsem začala pociťovat, že se mi daří se ze své tvůrčí krize vymanit, v tu nejméně vhodnou dobu - během zkouškového. To byste ani nevěřili, že existuje něco jako "špatná doba pro tvorbu", ale díky za to. Měla jsem dva dny před zkouškou a ráno se probudila z úžasného sny a s myšlenkou, že tohle prostě musím hodit na papír. Místo toho, abych se zabývala literaturou 1. pol. 20. st., celý den jsem věnovala vymýšlením detailů ke svému příběhu. 

Čichám, čichám lepší časy. Nejen, že jsem proklouzla celým zkouškovým překvapivě hladce, ale taky jsem plná nápadů a chuti pustit se do nových věcí.

Ač jsem ještě plně nezapadla do toho módu, který tak toužebně (snad už kolik let) očekávám, něco mi říká, že teď už to půjde líp. 

Snad se i těmto virtuálním vodám někdy pochlubím, na čem že to vlastně pracuju, ale teď je to všechno příliš čerstvé. 

Snad jen, abych vám oznámila, že jsem si konečně založila instagram. Moje dlouhodobá absence chytrého telefonu konečně skončila(ten předchozí se vykoupal v pomerančovém džusu) a já se konečně můžu rozpínat napříč sociálními sítěmi.
Co se blogu týče, moje plány do budoucna jsou velkolepé. Takže raději prozatím pomlčím, aby to neskončilo jen řečmi. Snad jen doufám, že aspoň do měsíce se mi podaří obléknout blogu nový kabátek, tento mě silně neuspokojuje. 

Sáček nebo život!

posledních několik měsíců přemýšlím o věcech, o kterých jsem před tím nepřemýšlela. Například: "Vážně ten banán potřebuji strčit do pytlíku?"
Nejsem zero waste a bojím se, že ani nikdy nebudu, protože některých výdobytků odpadotvorného průmyslu se tak nějak odmítám vzdát. Ale když vidím lidi na ulicích ověšených igelitkami, připadám si jak na nějaké hodně podivné planetě.

Filolog, těší mě

Tento blog spal - tak jako jsem spala já (a možná ještě spím).
Faktem je, že poslední, řekněme třetina roku, byla opravdu náročná a já se sotva plazila.
Už několik měsíců vyhlížím, kdy se dostaví ta kýžená úleva: dopsala jsem bakalářku, dokončila semestr, dokončila školu, získala titul.. udělala přijímačky, nastoupila na další školu...

Ale život mi dal víc otázek než odpovědí.
(To je tak, když po více jak dvaceti letech života zjistíte, že jediné co umíte, je chodit do školy.)
Holka prober se! Zvládla si to! - Snažím se mít z toho radost, ale ono to nějak nejde. K tomu dost přispívá i fakt, že ačkoliv jsem úspěšně státnicovala na začátku června, slavnostní sponzi jsem měla v polovině října. - Áno, čtete správně. Víc jak tři měsíce čekáte, než vám ráčí předat diplom, zatímco vy jste už dávno v plném proudu dalšího semestru na další škole. To opravdu ztrácí veškeré kouzlo. Měla jsem sto chutí se na to vykašlat a vzít si diplom hned bez těch ceremonií kolem. (Ale to jsem našim udělat prostě nemohla. Možná to taky znáte.)

Takže co ze mě to vlastně vylezlo? Filolog.... prosím neplést s filozofem (to by mi ještě tak scházelo).

Tři měsíce bez šamponu

"Jakože cože, on si někdo nemyje hlavu?! To musí bejt dobrej kekel. To je zas nějaká slavná alternativní metoda těch, co chtěj všechno přirozený, organický, bio, eko, raw, posvěcený šamanským rituálem a kdoví co všechno ještě" - No přibližně podobným směrem se ubíralo moje myšlení, když jsem o tom slyšela poprvé. Řeč je o tzv. "no poo metodě" a čím víc jsem si o tom přečetla, tím víc mi to dávalo smysl.  No jen ta odvaha chyběla. 

Nakonec jsem usoudila, že bych to chtěla zkusit - třeba jen na nějakou přechodnou dobu, třeba někdy, až v létě, až za rok... až...

Přišel podzim a to pro moje vlasy obvykle znamená, že mě opustí - doslova. Padají, lámou se, elektrizují. Nikdy ve svém životě jsem jsem s vlasy vlastně nebyla spokojená, ale v zimním období jsem z nich doslova nešťastná. Vlasy mám možná dlouhé, ale absolutně bez života, a když se začaly se začátkem podzimu opět objevovat všude jen ne na moji hlavě, řekla jsem dost, jdu do toho, horší už to být nemůže.

Jakým směrem se vydal blogový svět a je to správná cesta?

K blogování mě kdysi přitáhla euforie z toho, že si naše rodina konečně pořídila internet. Mě bylo tenkrát kolik? 10? 11? Nevím. Už je to pár let, co jsem s nadšením listovala internetem a ze všeho byla paf. Okamžitě jsem zatoužila přispět se svou troškou a hledala nejjednodušší způsob, jak si založit svou webovou stránku. 

A tak jsem střídavě zakládala a zase rušila stránky pod doménami jako byly estranky.cz nebo blog.cz. Neměla jsem tucha o čem psát. U ničeho jsem nevydržela dlouho(což mi zůstalo dodnes) a nikoho to nezajímalo. 

Pamatuji si ty časy jako dneska. Tenkrát si blogeři ještě hráli s češtinou a občas z toho vylezlo z pár skvostných shitů. Měli jsme kusovky, bleskovky, řetězáky, jednorázovky, spřátelené blogy skryté pod zkratkou SB. Ovšem soutěžím se říkalo soutěž nikoliv giveaway(což je snad to nejpříšernější slovo, co jsem kdy slyšela). TaKy PřIšLy ČaSy, KdY sE pSaLo NěJaK tAkTo. - A po tom se mi nestýská ani trochu.

Byla to děsná doba, kdy nikomu na mozek nelezly myšlenky o slávě, nikdo nebyl v televizi a nikdo nevydělal ani prd. V souvislosti s naší činností nebyla spojená žádná celostátní soutěž s nóbl galavečerem a hudebním programem.  Byli jsme mladí, natvrdlí, kopírující a nikoho jsme nezajímali. O to víc pak mezi touhle změtí výkřiku pseudo originality a marné snahy po sobě v kalných vodách internetu dát vědět vynikli ti, kteří psali s rozumem a o rozumných věcech. Takoví se hledali těžko, ale věděli jste, že někde tam hluboko budou. Já se vykvajzla na publikování holonesmyslů a začala psát vlastní básně a povídky, což se setkalo se mnou doposud nepoznaným úspěchem. Ahá! Heuréka, takhle to chodí. S tím jsem ovšem taky sekla(viz informace o dva odstavce výše).

Nějakou dobu blogový svět fungoval beze mě(a vůbec jsem mu nechyběla). Po mém neslavném "comebacku" jsem se tak nějak nestačila divit, co všechno se změnilo.

Lidský tvor je od přírody sběratel

Jako malá jsem sbírala pohledy(hlavně ty s kočičkama), pak poštovní známky a pak autobusový jízdenky. (A taky pokémony, ale kdo ne..) A taky jsem sbírala ty malé porcelánové figurky zvířátek. Ze všeho jsem tak nějak vyrostla, ale tahat na hnízdo jsem ve skutečnosti nikdy nepřestala.